Zlatá mince 10 Marka Vilém II. Pruský 1902

Zlatá 10 marka 1902

Zlaté mince vydané v letech 1890 - 1912 v období Německé říše za vlády pruského krále Viléma II. Tyto zlaté mince se získávají jen velmi zřídka a proto jsou velmi vyhledávané sběrateli a investory.

Ačkoliv Bismarck vytvořil centrální banku, jednotný právní systém a společnou měnu, byly jednotlivé státy stále oprávněni vydávat zlaté a stříbrné mince s nominální hodnotou nad 1 marku. Menší měnové jednotky byly vydány říší. Marka byla dlouho zúčtovací jednotkou téměř celé Evropy a rovnala se dvou třetinám libry. Před sjednocením německých států byly vydány různé druhy zlatých a stříbrných mincí: např. dukáty, zlaté guldeny, karoliny, guldeny, tolary, koruny, franky. Od roku 1871 byly standardně vydávány zlaté mince v nominální hodnotě 20 marek. 10 a 5 markové zlaté mince byly také produkovány, ale ve velmi limitovaném množství.

20 markové zlaté mince jsou obecně častější než jejich 10 markové protějšky a tím je jejich cena nižší, navzdory tomu, že obsahují o polovinu více zlata.

Pro tuto minci doporučujeme tyto univerzální etue:

Vilém II. Pruský

Vilém II. Pruský (27. ledna 1859 Berlín - 4. června 1941 Doorn, Nizozemsko) byl od 15. června 1888 do 9. listopadu 1918 posledním německým císařem a pruským králem. Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů, jehož hlavou byl až do své smrti v roce 1941.

Když roku 1888 zemřel císař Vilém I., stal se německým císařem jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III., který však vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn Vilém II. Proto je rok 1888 nazýván jako rok tří císařů. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“, zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád a odchod z politiky. Vilém II. byl zastáncem imperiální a nacionalistické politiky, toužil po Německu s koloniemi jako měly Anglie či Francie. Po propuštění Otto von Bismarcka roku 1890 vedl německou politiku v duchu militarismu, k čemuž pomáhalo i veřejné mínění a hlavně němečtí generálové.

Císař Vilém II. si dobře rozuměl s Františkem Ferdinandem d´Este, který se po smrti korunního prince Rudolfa stal rakouským korunním princem. K Františkově manželce Žofii Chotkové se choval jako k budoucí císařovně, což bylo, vzhledem k jejich morganatickému manželství, velmi výjimečné. Jejich smrt při atentátu v Sarajevu ho velmi pobouřila jako přítele i jako panovníka, a proto naléhal na Františka Josefa I., aby vyhlásil Srbsku válku.

Po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojníci a jenž se stal koncem Pruského království, pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou, ale z historického hlediska správnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, dvousetletého v Prusku a osmapadesátileté v Německu.

Čl. 227 Versailleské smlouvy obsahoval veřejnou žalobu na Viléma II. pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv“. Císaře měl soudit zvláštní mezinárodní tribunál. Císař však souzen a potrestán nebyl, protože se na radu maršála Hindenburga uchýlil do nizozemského exilu, poté co říšský kancléř Maxmilián Bádenský oznámil jeho abdikaci. V exilu nepřestal být nacionalistou a těšil se z Hitlerových vítězství nad Francií. S Adolfem Hitlerem a několika nacistickými pohlaváry se setkal před válkou. V roce 1941 v nizozemském exilu ve městě Doorn zemřel.