Josef I. Habsburský

Josef I. (26. července 1678, Vídeň - 17. dubna 1711 tamtéž) byl římským císařem, českým a uherským králem a předposledním členem dynastie Habsburků v mužské linii.

Josef byl synem císaře Leopolda I. ze třetího manželství Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem.

Josef I. zdědil v roce 1705 po otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Díky povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákoczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojnost širokých mas obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce.

Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách bohatě vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo.

18. ledna 1707 vydal Josef I. reskript, jímž doporučuje českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga a aby pro něj zřídili stálé profesorské místo pro "výuku umění inženýrského". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze. logo Wikizdrojů Projekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem: Reskript císaře Josefa I. českým stavům

V roce 1707 Josefa uherský onódský sněm sesadil z trůnu. Josef ovšem započal mírová jednání, a tak si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí.

V roce 1711 se zdálo, že by se vše konečně mohlo ubírat správným směrem. Španělská válka se zdála být vyhranou a problém Uher vyřešen. Vše ovšem zhatila nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který navázal především Josefův jmenovec, toho jména druhý.